Madeira

JPico do Arieiro, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czelikož v Čechách v lednu vládla krutá zima a nám se zachtělo trochu (ale ne zase moc) tepla a upřednostňujeme spíš lezení po kopcích, než škvaření špeků někde na pláži, padla volba na ostrov věcného jara, Madeiru. 300 slunečních dní v roce a teploty v lednu kolem 18 stupňů nám přišly jako jasná volba a záruka spokojenosti. A když se pak ukázalo, že se s trochou hledání a pár přestupy se dá na 3200 km vzdálený ostrov v Atlantiku dostat doslova za pár tisíc, bylo rozhodnuto.

Lisabon, Portugalsko. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czJelikož jsme se již tradičně vydali cestou nízkonákladových aerolinek, byla naše cesta k cíli trochu komplikovanější a vedla nejprve z pražského letiště na londýnské letiště Stansted, odkud jsme po cca 6 hodinách pokračovali dál, do Lisabonu. Ještě byla varianta jen s cca dvouhodinovým přestupem, ale jelikož low-costové aerolinky mívají často zpoždění, nechtěli jsme riskovat a raději zvolili jistější možnost s delším čekáním. Místo dalšího šestihodinového čekání na let na Madeiru v Lisabonu jsme se ale rozhodli, že si tu pobyt protáhneme na dva dny a trochu prozkoumáme okolí.

2016-01-13-13-10-35-DSC02653Residencial Mar dos Açores sice nebyla úplně v centru, ale za 50€ za dvě noci pro dvě osoby nebylo moc co řešit. Ubytování zde bylo pěkné, jen nás zaskočila celkem masivní plíseň v rohu nad oknem, na tom by měli trochu zapracovat.
První den jsme si vyhradili na Sintru, malé město asi 25 km západně od Lisabonu, kam se dostanete přímým vlakem ze stanice Entrecampos a jízda trvá asi 40 minut.
Zřícenina hradu Castelo dos Mouros i National Palace of Pena rozhodně stojí za vidění. Pokud se spokojíte jen s prohlídkou zvenčí vč. opravdu rozsáhlých zahrad (což nám bohatě stačilo na celý den!), zaplatíte do každého 2016-01-13-14-19-41-DSC02677areálu samostatný vstup 6,5€ (v letní sezóně jsou ceny o něco vyšší).

Samotný Lisabon nás po pravdě moc neuchvátil, asi by to chtělo více času, ale nás už volal zelený ostrov.


Po dvoudenní pauze nás tedy čekal závěrečný let na Madeiru. Jelikož jsme přilétali v pozdních večerních hodinách, tak nejen že jsme při příletu nic neviděli (např. ranvej vybíhající na stovkách pilířů až daleko do moře, protože tolik rovného místa, kam by se celá vešla se na ostrově prostě nenašlo), ale ještě jsme následně museli vyřešit dopravu z letiště k hotelu, což bylo nějakých 20 km a autobusy již v tuto hodinu nejezdily. Takže vědomi si situace jsme ještě z domova objednali taxík za 23€, který na nás u příletové haly opravdu čekal, a tak jsme byli asi za půl hodiny přímo před hotelem.

Ubytování
Pro ubytování v největším městě Madeiry jsme zvolili Rezidenci Funchal, jednak kvůli velmi příznivé ceně (cca 300Kč os/noc) a dobrému hodnocení předchozích ubytovaných, ale zejména proto, že leží na strategickém místě přímo v centru města. Cca dvě minuty chůze od hotelu leží dvě ze tří autobusových nádraží (což bylo pro nás důležité, jelikož dopravu autobusy jsme využívali denně) a v podobné vzdálenosti od hotelu se nachází také obchodní centrum Anadia, ve kterém je jeden z největších supermarketů ve městě. Bohužel k naší smůle hned první den pobytu v centru vypukl požár, a tak bylo téměř až do našeho odjezdu celé zavřené. Což se následně, den před odjezdem, ukázalo jako opravdová smůla, protože v obchodě se dalo koupit vše, co jsme museli jinak nakupovat ve vzdálenějších a menších obchodech, ale také se zde dalo dobře najíst za velmi rozumné ceny.
Samotné ubytování v rezidenci Funchal bylo velmi slušné, pokoje byly sice menší a jen se základním vybavením, ale pokojová služba každodenně prováděla vzorný úklid (vč. srovnání některých našich (čti jejích) poházených věcí! :) a také zde denně byli čisté ručníky (což já bych tedy oželel, jelikož denně čistý ručník mi přijde trochu jako mrhání prostředky i vodou na praní…) Nejlepší na hotelu je ale pan majitel (pravděpodobně), který ač uměl anglicky asi jen 4 slova, což je o dvě méně, než já, tak byl neustále neuvěřitelně příjemný, ochotný a vždy v dobré náladě. Ostatně, hned po příjezdu jsme zjistili, že ač jsme dva, tak objednaný je pobyt jen pro jednoho. Jo, jsem jitrnice! :-D Ale jelikož na samotném pokoji byli 3 postele, pan majitel nám sdělil, že jako „no problema“ a předal nám klíč od pokoje. Tak jsme čekali, kolik na konci budeme doplácet za druhou persónu… a k našemu překvapení nechtěl navíc nic. Takže toto ubytování rozhodně můžeme doporučit i případným dalším zájemcům :)

Doprava po ostrově
Funchal, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czMadeira má velmi hustou autobusovou síť, což je pro turistiku jasná výhoda. Z hlavního města Funchalu operují celkem 3 hlavní autobusoví dopravci. Prvním je Horários, který kromě žlutých meziměstských (interurbano) autobusů provozuje také městskou (urbano) síť bíložlutých autobusů ve Funchalu. Je to také jediný místní dopravce, jehož zastávky jsou zanesené do Google Maps (a lze tak přímo v mapách hledat spoje, vč. časů odjezdů), což je poněkud matoucí a v počátcích plánování našich výletů mi to dost komplikovalo volbu tras, než jsem celkem náhodou zjistil, že to není zdaleka jediný dopravce na ostrově. Dalším provozovatelem autobusů je totiž Funchal, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czspolečnost Rodoeste (bílé autobusy s červenými pruhy), která svými vozy obsluhuje téměř celý ostrov. Třetím do pranice je pak společnost SAM (bílé autobusy se zelenými pruhy, nebo jen s logem), která jezdí zejména trasy na sever od Funchalu.
Každý z dopravců má ve Funchalu vlastní autobusové nádraží a každý má také své vlastní zastávky, vždy odlišné barvou dané společnosti.
Další možností dopravy je taxi, které najdete opravdu všude a v množství více než hojném. Na turisticky exponovaných místech potkáte celé hrozny žlutých vozů se světle modrým pruhem a pokud projevíte sebemenší zájem, třeba jen pohledem ve směru taxíku, řidič Funchal, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czzpravidla nebude váhat udělat vám „výhodnou nabídku“. Pokud jste 4, tak se na některá místa taxík asi vyplatí, ale ve dvou lidech je lepší si počkat na autobus. Variantou taxíků jsou zde ještě TukTuky, které ale slouží spíše k vyhlídkovým okruhům po Funchalu.
Pak je samozřejmě možnost si zde zapůjčit auto (motocykl), což na některé výlety může být výhodné, ale podmínkou samozřejmě je, že se z výletu musíte vrátit na stejné místo, kde jste nechali vůz. Což mě jednak omezuje a nebaví, ale hlavně je to mnohdy problém, třeba v případě všudypřítomných levád, které vás mnohdy odvedou na místo vzdálené třeba 10 km a ještě na úplně opačnou stranu hory. A vracet se stejnou cestou zpět? To nikdy! :)
Pico do Arieiro, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czKaždopádně počítejte s tím, že byť jsou vzdálenosti mezi jednotlivými místy na ostrově kilometrově relativně malé, tak na cestě strávíte mnohem více času, než by se vám zdálo. Celý ostrov je až neuvěřitelně kopcovitý a tam, kde zrovna není tunel se musíte klikatými, úzkými a místy neskutečně strmými uličkami vydrápat nahoru a na druhé straně zase dolů… a tak pořád dokola. Rovných úseků je na Madeiře opravdu minimum, takže cesta z bodu A do bodu B se vždy pekelně vleče. A vzhledem ke stylu řízení místních a náročnosti samotných silnic je lepší se do řízení čehokoli na Madeiře raději nepouštět :) Ze stejného důvodu na Madeiře nedoporučuji ani kolo, Levada Dos Tornos, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czkteré se sice dá půjčit, ale za celou dobu jsme potkali jen asi 4 cyklisty. Jednak se samozřejmě ty kopce nikomu nechce šlapat a druhak to ani není moc bezpečné, protože nikdy nevíte, za kterou zatáčkou na vás „vybafne“ autobus, který zasahuje od krajnice ke krajnici.

Stravování
No … přiznávám, že jídlo moc neřeším, což jsem dostával takřka denně (někdy i v Funchal, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czčetnějších intervalech) sežrat od druhé polovičky výpravy, která by ideálně půl dne strávila s nosem v talíři plném místních specialit či v hrníčku s kafem, nebo tak něco :-D Takže povětšinou jsem žili z pečiva „s něčím“. Doporučujeme místní specialitu Bolo do caco, tradiční místní nekvašený chléb, který koupíte téměř všude v různých variantách (česnekový, šunkový, s klobásou) a je opravdu výborný. Ceny jídel v restauracích jsou tak nějak na standardní evropské úrovni, kdy se pohybují v levnějších restauracích od 8 do 15 EUR za hlavní chod. Pokud se chcete najíst levněji, doporučujeme zajít do některého z obchodních center, kde se ve Levada Dos Tornos, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czfoodcourtech dá najíst za velmi příjemné ceny, mnohdy srovnatelné s cenami u nás (výběr restaurací i druhů kuchyní je opravdu veliký, od McDonaldu a Burger kingu až po různé místní značky … indie, čína, burgery, tortily, těstoviny … každý si zde najde to své). Rozhodně vyzkoušejte rozličné ovoce z místních farem, hlavně pokud zde budete v sezóně (zejména minibanány zde rostou téměř u každého domu a chuťově jsou opravdu jinde než to, co znáte z našich supermarketů). Asi největší trh nejen s ovocem a zeleninou jsme měli hned naproti hotelu. Trh funguje denně. Počítejte zde ale s tím, že se na vás prodavači okamžitě sesypou a začnou vám nabízet své zboží s takovou kadencí, až je to chvílemi Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cznepříjemné. A než něco koupíte, ujistěte se, kolik dané ovoce stojí. Nám například baba prodala 5 kusů maracuji o váze něco přes 300g za téměř 10 EUR a běžná cena je dle druhu 10-19 EUR za kilogram. Bohužel jsme pospíchali na autobus a tak jsme nad tím mávli rukou a nechali ji žít s tím, že už nás tam neuvidí. A navíc bylo ještě kyselé … :)

Ale teď už k tomu hlavnímu, co ostrov nabízí. Naše volby byly následující:

Leváda Dos Tornos
Levada Dos Tornos, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czJelikož jedna z typických turistických atrakcí Madeiry jsou právě levády, naše první cesta nemohla vést jinam. Levády jsou uměle vytvořené zavlažovací kanály, které najdete téměř po celém ostrově a některé dosahují délky až několika desítek kilometrů. A podél každé levády zpravidla vede úzká cesta, takže jsou turisticky velmi oblíbené (a v sezóně také velmi exponované). Je to zpravidla jediná možnost, jak se po Madeiře projít rovně a nikoli stále nahoru a dolů, jelikož levády se zařezávají do úbočí hor a cesta podél nich je tak na rozdíl od náročných treků příjemná a převážně odpočinková. Na mnoha levádách najdete také kratší i delší tunely, takže je nutnost mít ve výbavě baterku, ideálně čelovku. A také dobré boty, jelikož nejen v tunelech narazíte na louže a bláto. Podél levád narazíte také na spoustu vodopádů a mnohdy i strmých hlubokých srázů, což v kombinaci s temnými tunely dělá z levád atrakci, která nebude úplně pro každého. Pokud trpíte závratěmi, klaustrofobií, nebo se prostě jen nechcete zablátit, raději se na levády nepouštějte.
Naše první absolvovaná leváda se jmenuje Dos Tornos a vede z vesničky Camacha až nad Funchal, poblíž vesnice Monte. Resp. leváda se táhne mnohem dále, ale my si vybrali právě tento úsek. Do Camachy se dostanete pohodlně žlutým autobusem (jezdí tam asi 5 různých linek společnosti Horários), který staví kousek od levády. Levada Dos Tornos, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czHned po prvních několika málo kilometrech se spustil jemný déšť, ale nestálo to ani za tahání nepromokavých bund. Byl to zároveň jediný den, který nám částečně propršel. Při cestě z Camacha k Monte jdete proti proudu levády, ale její sklon je tak malý, že vám ani nepřijde, že jdete vlastně do kopce, takže cesta utíká velmi rychle. Zhruba po 4 km vás pak čeká asi 300 m dlouhý temný tunel, ve kterém se navíc musíte pohybovat místy v podřepu, protože co do výšky není nijak závratný. A bohužel místy ani co do šířky. V některých úsecích je opravdu riziko, že spadnete do koryta s několika desítkami centimetrů vody celkem vysoké, zejména s ohledem na to, že uvnitř tunelu je opravdu mokro a blátivo a Levada Dos Tornos, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cztak to dost klouže. Jeden neopatrný krok a jdete zbytek s mokrem v botách. U této levády jsme také potkali stánek s občerstvením, u kterého nikdo nebyl. Pod přístřeškem jednoduše leželo několik druhů ovoce a lahve s pitím, vždy opatřené cenovkou a vedle miska na peníze. Tohle by v Čechách nejspíš nefungovalo. Bereme dva malé banány po 30 centech a jednu maracuju za 20, házíme drobáky do misky a s myšlenkou, jestli je někdo další hned nevybere pokračujeme dál, směrem na Funchal…

Útes Cabo Girão
Cabo Girão, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czAsi 10 km západně od Funchalu leží další z míst, které stojí za to navštívit. ​ Cabo Girão je druhý největší útes v Evropě a tyčí se neuvěřitelných 580 m nad hladinu oceánu. Na vrcholku útesu je navíc turisty vyhledávaná prosklená plošina, ze které vidíte kolmo dolů až na pláž hluboko pod vámi, kterou chvílemi zakrývají pod vámi valící se mraky. Na útes se dá dojet pohodlně autobusem Rodoeste, ale my jsme zvolili cestu pěšky a zejména při závěrečném výstupu na útes jsme si nadávali, co nám dech stačil. Takže ne moc :) Zpět už jsme nebyli za hrdiny a jelikož se pomalu stmívalo, odmítli jsme „výhodnou“ nabídku na útesu číhajícího taxíkáře na svezení zpět do Funchalu za 40 EUR a nasedli do autobusu, který nás dovezl zpět za nějakých 6 EUR oba :)

Mys Ponta de São Lourenço
Na nejzápadnější části ostrova se nachází mys Ponta de São Lourenço, který se od zbytku ostrova zásadně liší. Jelikož má jen nízkou nadmořskou výšku, tak nezachycuje mraky a tudíž nad ním takřka neprší. Z toho důvodu je celý poloostrov až na jednu malou oázu téměř úplně suchý a roste na něm kromě trávy a pár „kytek“ jen tu a tam nějaký drobný keř. Jelikož se zde není kam schovat před sluncem, ani kde doplnit zásoby, je důležité si vzít dostatek vody a pro jistotu také bundu proti větru. Při naší návštěvě sice panovalo takřka bezvětří, ale když má vítr svůj den, rozhodně to zde pocítíte.
Ponta de Sao Lourenço, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czZ Funchalu se na mys dostanete nejsnáze busem č. 113 společnosti SAM, kterým pojedete až na konečnou, do stanice Baía D’Abra, což je zhruba uprostřed poloostrova. Ale jelikož na předchozí polovině nic až tak zajímavého není, o nic zásadního se neošidíte. Přímo od stanoviště autobusu (kde je zároveň i parkoviště, pokud byste chtěli jet vozem) pak vychází samotný trek, který měří tam i zpět cca 6,5 km. Cestou potkáte několik fotogenických zálivů a také stovky oprsklých ještěrek. Na místech, kde turisté typicky odpočívají jsou i natolik zvyklé na lidi, že se nebojí přijít až k vám a v klidu vás rafnout postupně do všech pěti prstů na ruce, jestli náhodou nejste k jídlu :-)

Pico do Arieiro
Pico do Arieiro, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czA je to tady, kde se do hor! Do teď to bylo všude jen hodně do kopce, ale opravdové hory jsme vlastně neviděli :)
Výlet na jednu z nejvyšších hor Madeiry, Pico do Arieiro (1818 m) jsme si naplánovali zhruba na prostředek našeho pobytu na Madeiře. Tato hora je relativně dobře přístupná, tedy pokud člověk má automobil, jelikož až na vrchol vede silnice. My jsme zvolili, jak jinak, ranní cestu busem do stanice Poiso a dále pak po silnici přímo na vrchol Pico do Arieiro (nebo také Areeiro), což je nějakých 7 km, pokud se budete striktně držet silnice (což jsme nedělali :) Cestou k vrcholu tak musíte vystoupat necelých 500 výškových metrů. V první části cesty toho není až tak moc k vidění (žádné zajímavé výhledy zde nejsou), ale čím víc se blížíte k vrcholu, tím je to lepší. Po cestě minete odbočku zcela nové (2014, na většině map ještě není) silnice směrem na Curral das Freiras (Údolí jeptišek, Nuns valley) a pak už vás čeká závěrečné škrábání se po silnici na samotný vrchol, který je se svým „žampionem“ nezaměnitelný. Na vrcholu je totiž od roku 2011 radar protivzdušné obrany, jehož koule je viditelná už z dálky. Z vrcholu je dle očekávání opravdu luxusní výhled na okolní hory i údolí, tedy pokud máte štěstí na počasí. Na nás tam čekalo asi to nejideálnější možné – azurově modrá obloha a sněhově bílé mraky honící se přes vrcholky kopců. Fotografové se zde dokáží zabavit na dlouhé hodiny :-) Připravte se Pico do Arieiro, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czale na možné výkyvy počasí, takže něco teplejšího a hlavně bunda proti větru je zde téměř nutností. Na vrcholu je také nová restaurace (která není cenově až tak moc šílená, jak by na takovém místě člověk asi očekával), takže se zde můžete i občerstvit. Dále je pak možné pokračovat zprvu celkem pohodovou, cca 6 km dlouhou cestou na Pico Ruivo (s 1862 metry nejvyšší vrchol Madeiry). Jelikož jsme zde byli v lednu a dny tak byly krátké, tak jsme tuto variantu zamítli, protože byť je to jen pár kilometrů, tak v daném terénu je to cesta na půl dne a to bychom zkrátka už nezvládli za světla. Navíc nás ještě čekala cesta pěšky zpět, směrem na Curral das Freiras, právě po zmiňované nové silnici. Sice jsme dolů šlapali v naději, že třeba chytneme stopa, ale za celou mnohakilometrovou cestu jsme potkali jen několik málo  aut a všechna jela nahoru. Pico do Arieiro, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czSilnice, ostatně asi jako všechny silnice na Madeiře je neskutečně klikatá a často zahalená v mlze, takže když se zpětně podíváte, kudy jste šli, tak zjistíte, že vzít to nějakou zkratkou by bylo mnohem, mnohem kratší. Kousek pod vrcholem Pico do Arieiro byla značená turistická stezka námi zamýšleným směrem, ale netušili jsme, kam přesně vede a blížící se večer nám nedovolil, pouštět se do nějakých experimentů a riskovat, že nás cesta svede do nějakého jiného údolí. Dnes už víme, že onou stezkou přes Pico do Cedro si cestu velmi výrazně ukrátíte a jdete víceméně pohodovou hřebenovkou. Při sestupu se můžete dostat do nízké oblačnosti, což byl i náš případ, takže v takovém případě zde již žádné velké výhledy nečekejte. Pokud budete mít štěstí, můžete zkusit úplně novou a v mapách také stále neznámou vyhlídku Montado do Paredão přímo nad Curral das Freiras, která za dobrého počasí může být impozantní, nám však bylo dopřáno jen malou mezerou v mracích spatřit na pár vteřin několik baráčků na dně opravdu hlubokého Údolí jeptišek přímo pod vámi :) Když sejdete ještě níže po silnici, dostanete se už do civilizace, kde můžete chytit bus zpět do Funchalu.

Levada Ribeiro Frio – Portela
2016-01-19-11-51-32-DSC04153Další z oblíbených levád začíná u restaurace Ribeiro Frio, kde se můžete nasnídat, pokud jste to nestihli ještě v civilizaci a dále pak budete pokračovat po zpočátku luxusně široké cestě podél zavlažovacího kanálu směrem na Portelu. Cesta měří asi 11 kilometrů a zvládnete jí i s kocháním a focením za nějaké 3 hodiny. Nepodařilo se nám vyrazit brzy, takže jsme do sedla dorazili až někdy kolem 10 hodiny, spolu s davem dalších turistů a celkem nás překvapilo, jaká tu byla ve srovnání se zbytkem ostrova zima. Holt nějakých 1000 metrů nad mořem a místo stále ve stínu okolních hor udělalo své, takže jsme zde dlouho nezevlovali a vydali se zahřát svižnou chůzí. Již brzy se ale cesta zúžila v tradiční pěšinu pro jednoho a v některých úsecích jsem se i já měl problém vtěsnat do prostoru mezi zábradlí a skálu :) Po cestě narazíte na několik jezírek, které živí jak samotná leváda, tak některé z přítoků a vodopádů, které budete míjet. Na této levádě se neprochází žádným vyloženě dlouhým 2016-01-19-14-08-12-DSC04309-HDRtunelem, jen na několika místech jsou zde malé, několikametrové vytesané průchody skrz skálu a ke konci pak cesta prochází cca 1,5 m širokou a asi 100 m dlouhou puklinou mezi skalami, ale oproti levádě Dos Tornos jí asi lze doporučit i lidem s lehkou „tunelofobií“ a obejdete se zde bez baterky a chůze v podřepu :) Pokud máte závratě, tak i zde však naleznete hluboké srázy. Po cestě se můžete pokochat třeba výhledem na vrcholy Pico do Arieiro a Pico Ruivo. Leváda vás dovede až do vesničky Portela, kde můžete nasednout buď na autobus směr Funchal, nebo si cestu, jako my, prodloužit do vesnice Faial, kam jezdí také autobus. Zastávku najdete před restaurací. Jelikož už se blížil večer a samotný Faial nás až tak nezajímal, pokusili jsme se u tunelu do Santany stopnout nějaké auto, což se po několika desítkách minut podařilo.

Santana
Santana, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz
V Santaně, jednom z větších měst na severu ostrova jsou největší atrakcí typické madeirské barevné domky se slaměnými střechami. Nachází se sice i jinde po ostrově, ale zde je jich na jednom místě zachováno nejvíc. Většina z nich slouží jako prodejny suvenýrů a nabídce služeb pro turisty, kterých je tu v sezoně opravdu hojnost. Domky jsou obklopené udržovanými zahradami s množstvím květin a v podvečerním světle se zde fotografové jistě vyřádí. Jen je třeba přijít včas, než se slunce schová za okolní vysoké kopce. Zpět do Funchalu se opět dostanete autobusem přes sedlo Ribeiro Frio.

Funchal
Radnice, Funchal, Madeira.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czHlavní město autonomní oblasti Madeira, Funchal [Funšal], leží na jižním pobřeží ostrova a má, ač se to možná na první pohled nezdá, přes 100.000 obyvatel. Název města pochází jak jinak než z portugalštiny, konkrétně ze slova funcho, což značí fenykl, který se zde dříve vyskytoval ve velkém množství. A byť jsme ve Funchalu byli ubytovaní, tak pro samé výlety jsme na detailnější prohlídku města našli čas až poslední den před odletem, kdy už se nám po pravdě nechtělo moc chodit :) Ve Funchalu se fotograficky vyřádíte zejména na koloniální portugalské architektuře a pak také v několika místních zahradách, kde opět kvete co může, bez ohledu na Funchal, Madeira. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.czto, že je leden :-) Pěkný pohled na město je právě z jedné ze zahrad na západním konci historického centra Funchalu, z parku Santa Catarina. Ideálně v podvečer, kdy je město nasvícené zapadajícím sluncem. V létě to ale může být problém, protože park se relativně brzy zavírá (v zimě údajně již v 19 hodin, ale odcházel jsem o něco později a nebyl jsem zdaleka poslední a bylo stále otevřeno, takže kdoví, jak to dodržují).
Z nejzajímavějších staveb najdete přímo v centru katedrálu Sé, kostel Igreja do Colégio s nádhernou zlatou výzdobou interiérů (za 1 EUR se dá dostat i na věž, ale výhled není nijak zajímavý, věž je celkem nízká), nebo hned vedle stojící radnici.
2016-01-20-12-03-36-DSC04639Z Funchalu také vede lanovka k botanické zahradě v městské části Monte. Ale ta nás nějak nezlákala, jelikož autobusem by to bylo výrazně levnější a hlavně chodit do botanické zahrady na Madeiře je nošení dříví do lesa :)

No a na závěr … jelikož se mi nechtělo do takových kopců vláčet FullFrame zrcadlovku s hromadou těžkých objektivů, celé je to focené na pro tento účel pořízený a vyloženě kapesní Sony A6000. Trochu jsem čekal, že ho po návratu zase prodám, protože zvyklý na vyšší level prostě nebudu schopný překousnout kvalitu výstupu. Ale stal se malý zázrak … Sony s námi zůstane i nadále a stane se neocenitelným spolucestovatelem :-) Od tak malého foťáku s tak malými objektivy jsem opravdu nečekal, že podá až takové výkony. Takže pokud někdo hledáte lehký a skladný fotoaparát nejen na cestování, který s klidem zastane i těžší fotografické úlohy, tak určitě mohu doporučit právě tento. Stovku důkazů naleznete níže…

Comments are closed